Papež František:
Sestra Eliška:
Jsme nyní v krásné a zároveň napínavé době.
Církev i svět ztratily otce, papež František odešel do domu svého Otce. Jeho spiritualita, duchovní cesta, celoživotní úsilí se projevilo ve způsobu, jak vedl církev – jak sloužil nám i světu. Zkusíme nyní porovnat (v malém) jeho poselství s poselstvím Služebnice Boží sestry Elišky. Jsou si výrazně podobní. V čem jsou si blízcí?
– Blízkost lidem, bratr všech, Fratelli tutti, osobní setkávání… jen tak lze zajistit mír na Zemi.
Sestra Eliška nezůstávala uzavřená za zdmi kláštera, byla otevřená dialogu s každým člověkem, a to i přes pronásledování
Vedla prostý, ryzí život podle zásad Evangelia. Byla zasvěcenou ženou, která se chovala tak, jak to Ježíš po nás žádá a lidé kolem to vnímali.
– Pozornost pro chudé, periferie, trpící, mír ve světě…
S. Elišce ležely na srdci periferie. Zajímala se o potřebné a nabízela jim konkrétní pomoc: Nepomuceno, utečenci z ČSSR- poskytla jim ubytování a hledala práci…
Na výzvu církve přijímala do generalátu sestry z rozvojových zemí, zdarma nebo za malý poplatek, sestra AM z Rwandy na ni vzpomínala jako na matku, která ji každý den navštívila a těšila a povzbuzovala ji, protože se jí velmi stýskalo po domově.
S. Eliška byla vždy připravena pomoci chudým, nikdo ji nemusel žádat, nabídla pomoc sama. Např.: rodinám perzekuovaných řeckokatolických rodin v době komunistické totality, podpora chudých rodičů sestry, byli důchodci – každý měsíc jim posílala podporu k velmi nízké penzi. Darovala peníze bratrovi sestry K, který se zadlužil při stavbě domu. „Ne že mu ty peníze půjčím, já mu je dám“.
Všímala si chudých, mentálně postižených a starých lidí z domova důchodců – brala je na víkendy k sobě, trávila s nimi čas.
– Papež Milosrdenství, Boží něhy, odpuštění… Vládnout znamená sloužit.
Papež František se považoval za potřebného, očekával Boží milosrdenství a pomoc Boží v celém pontifikátu. Sám o sobě řekl: „Ano, ale nejlepší syntézou, která vychází nejvíce z mého nitra a kterou cítím jako nejvíce pravdivou je právě tato: Jsem hříšník, na kterého shlédnul Pán.“ A opakuje: „jsem tím, na koho shlédl Pán. Své motto Miserando atque eligendo jsem pro sebe vždycky pociťoval jako velice přiléhavé.
A to jsem řekl, když se mne zeptali, zda přijímám své zvolení papežem.“ A potom zašeptal: „Peccatore sum, sed super misericordia et infinita patientia Domini nostri Jesu Christi confisus et in spiritu penitantiae accepto.“
Papež František byl tím, kdo usilovně a stále pracoval – jeho práce byla odpověď na nekonečnou lásku Boha a vyjádření jeho péče o blaho druhých. (kard. Viktor Manuel Fernández, který Františka znal již z Buenos Aires řekl: V létě, když jste nikdy nenašli kněze, určitě jste našli jeho… Práce byla pro něj radostí, potravou i odpočinkem – neunavovalo ho poukazovat na důstojnost práce. Bergoglio „si nikdy nebral dovolenou, nikdy nechodil na večeři, do divadla, na procházku nebo do kina, neměl ani jeden volný den“. (My, normální lidé něčeho takového však nejsme schopni). Pro nás je to podnět pracovat s velkorysostí. Jak mohl vydržet jako papež – věkově pokročilý a trpěl různými nemocemi – snášet tak náročný pracovní rytmus? Pracoval celý den… Jedna věc mi připadala opravdu hrdinská: že se s velmi malými silami, které mu v posledních dnech zbývaly, dokázal vzchopit a navštívit věznici“. „Zavrhněme falešnou meritokracii, která nás vede k myšlence, že zásluhy mají pouze ti, kteří v životě dosáhli úspěchu“ – to souvisí s pevným přesvědčením Františka o nekonečné hodnotě každého člověka, jeho nesmírné důstojnosti, která se nikdy nesmí ztratit. Práci považoval za nejlepší pomoc pro chudé – není horší chudoby než té, která zbavuje člověka práce a důstojnosti práce. Potřeba vykonávat práci důstojně a dostávat za ni odměnu pro rodinu – to umožní dívat se do budoucnosti s nadějí.
Papež František ctil svatého Josefa – silného a pokorného dělníka, tesaře z malé zapomenuté vesnice, který pečoval o Marii a Ježíše. Když měl velký problém, vložil lístek s prosbou pod sošku tohoto patrona univerzální církve, kterou měl na pracovním stole“.
E. žila hrdinským způsobem ctnosti pokory, spravedlnosti statečnosti; vždy měla naději ve smíření, snahu druhé pochopit a přes všecky překážky je milovat.
Sloužila spolusestrám, církvi a všem lidem – zde ve Slatiňanech, sestry, děti, spoluzaměstnancům. Sestry tvrdě pracovaly s mentálně postiženými, proto pro ně hledala aktivní odpočinek – plavání, bruslení, ale i vycházky do přírody, na které brala i zaměstnance a děti z ústavu.
Pracovala všude, kde bylo třeba – kuchyně, zahrada, pole, vinice. Bez ohledu na role, které zastávala – provinciální nebo generální představená; Při vizitacích a návštěvách sester pracovala s nimi, zařadila se do denního režimu a pracovní náplně sester.
– Papež František hájil přírodu. Ekologie – Encyklika Laudato sii, ochrana stvoření, láska k Zemi… k tomu vyzýval všechny.
Eliška pocházela z hájovny, milovala přírodu, vodu – vždy pracovala v zahradě, ve vysokém stáří pomáhala sestrám na každém úseku, chtěla být „užitečná“. Při vizitaci v Bethlehemě v USA si ráno vyšla do zahrady, sundala punčochy a procházela se potokem, který tam tekl. Dbala na životní prostředí – v Cetechovicích upravovala park, osazovala jej stromy, které s o. Alešem nakupovali.. Se sestrami chodila na každodenní vycházky, měla smysl pro krásu, obdivovala přírodu. Při vizitačních cestách obdivovala „krásu, kterou pro nás Pán stvořil“.
Jeden z jejich známých dláždil okolí kostela, Eliška přišla a podávala mu ruku – jeho byla špinavá a styděl se jí ruku podat. Ale Eliška řekla – „Je špinavá od práce!“ a ruku mu podala. Už se nebránil.
– Synodalita – společná cesta církve, každý je důležitý, role žen… „kde jsou ve vedení ženy, věci jdou dobře“… věřil nám a důvěřoval našich schopnostem. Rozhodnutí „rozumem“ a „srdcem“.
Eliška cítila a žila s církví. Byla otevřená pro znamení doby, aktivně se zapojila do koncilní obnovy, spoluzaložila Sekretariát řeholních společností, vyšla za hranice své řeholní rodiny a spolupracovala se všemi ostatními řády i s kněžími. Milovala církev a vždy dbala na její výzvy – jako představená provincie nebo generální – statečně tyto výzvy uskutečňovala, i přes pronásledování.
Eliška se nebála odvážné a prorocké reformy vlastní kongregace i přes mnohá nepochopení, nebála se doma nazývat věci pravým jménem. S odvahou i láskou matky. Zároveň měla na mysli skutečné dobro každé sestry, všem dopřála svobodu. Nikoho nenutila, aby přijal něco, k čemu zatím nedozrál.
– V poslední době otevřel papež František Jubileum naděje. Vyzýval všechny – nejen mladé, aby měli sny. Sám měl svůj sen církev od počátku: JAK SI PŘEJI CÍRKEV CHUDOU! – reforma struktur a hierarchie… zmenšoval i zvětšoval počet úřadů a lidí.
Kardinál Sandri poznamenal, že papež František nám již zanechal vizi budoucnosti církve. V bulle o vyhlášení jubilejního roku 2025 se ohlédl za dalším významným výročím: 2000 let od umučení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, které bude slaveno v roce 2033….
Vždy byl proti pokrytectví, zneužívání moci, klerikalismu – přál si, aby pastýři voněli po ovcích. Nechtěl mít církev jako muzeum, ale jako polní nemocnici – vždy blízkou lidem, bojoval proti pasivitě, světskosti, klevetám, skartaci lidí… Proč? – „Jsou to obavy, které cítím jako silnou výzvu, s níž se Bůh obrací na celou církev, totiž abychom zůstali bdělí a silou modlitby bojovali proti každému podlehnutí duchovnímu zesvětštění“. Tento boj má své jméno: nazývá se svatost. „Církev umírá (podobně její členové), když se vzdaluje Kristovu kříži a stává se světskou – podvádí sebe i svět“.
Sestra Eliška dbala na znamení doby a potřeby církve – to je naše Charisma. Přála si, abychom byly živé společenství podle příkladu Zakladatelky Františky Antonie Lampelová.
Proti zesvětštění bojovala v sobě neustálou reflexi a rozhodováním se změnit se, vyhlásila boj proti zvyku a prostřednosti. Pohoršení neviděla jako jeden skandální skutek – spíše, jak sama píše: „největší POHORŠENÍ JE ŽIVOT ZABEZPEČENÝ, KLIDNÝ, ŽIVOT BEZ IDEÁLŮ“.
Papež František nám zanechal výzvu, odkaz: „Bůh nás žádá, abychom byli otevřeni jeho novosti, žádá nás, abychom byli neklidní a nikdy se nespokojili, abychom vždy hledali, a nikdy se neusadili v přizpůsobivé nevýraznosti, abychom se neopevňovali ve falešné jistotě, ale putovali na cestě ke svatosti“.
To naprosto koresponduje se životem Služebnice Boží sestry Elišky Pretschnerové, která neúnavně bojovala o svatost a věrnost svému Pánu: „Ze své zkušenosti, kdy jsem měla možnost nahlédnout zblízka do současného dění, je jasné, že jen křesťanství může vychovat svobodné, silné, ušlechtilé lidi. Ovšem, musí to být křesťanství ryzí, oproštěné od zbytečných formalit, křesťanství žité podle evangelia a přitom začleněné do současné doby. Děkuji Ti, Pane Ježíši, za milost, žes mi dal sílu, abych v naší řeholní rodině oprostila pojem představené ode všech zbytečných zvláštností (titulů, servírování, obsluhování). Jsem první v komunitě, tedy služebnice všech. Dej mi, můj Bože, světlo, ať ještě lépe chápu tvé evangelium a do důsledků je ve svém životě uskutečňuji. …Je třeba umět riskovat – začít každý den znovu. … Jsme stále na cestě a nikdy se nesmíme unavit, ale vždy mějme vědomí, že Pán je s námi!“
Sestra Zdislava Nosková OSF
Slatiňany 4.5.2025 – 32. výročí úmrtí Služebnice Boží SM Elišky Pretschnerové
