Život

Sestra Eliška Pretschnerová

Sestra Eliška Pretschnerová vedla kongregaci Školských sester letech 1970-1983, poté se stala generální představenou v Římě. Během této doby byla na Hoješíně 14 měsíců internována a podrobována dlouhým výslechům státní bezpečnosti (prosinec 1973 – únor 1975). Po skončení své služby v Římě zde prožila posledních 10 let života (1983 – 1993). 4. 5. 1993 zde sestra Eliška. Pohřbena byla ve Slatiňanech.

Sestra Eliška Pretschnerová v 8 základních datech:

• 1911 Narozena v Nových Zámcích v rodině lesníka
• 1930 Vstoupila do Kongregace Školských sester sv. Františka v Praze-Břevnově
• 1954-1969 Provinciální představená České provincie OSF, Slatiňany u Chrudimi
• 1970-1983 Generální představená v Římě
• 1983-1993 Poslední léta života v komunitě sester v Hoješíně
• 2001-2022 Diecézní část beatifikačního procesu
• 2022 Proces pokračuje na Dikasteriu pro kauzy svatých v Římě
• 2025 Dokončeno Positio (dokument pro hodnocení života sestry Elišky teology, kardinály a biskupy, papežem)

Ze života sestry Elišky Pretschnerové OSF v 6 etapách:

• 1. Dětství, mládí a touha po řeholním životě

Narodila se jako dcera lesníka 26. září 1911 v Nových Zámcích, okres Nymburk. Při křtu dostala jméno Anna a vyrůstala spolu se čtyřmi sourozenci v láskyplném prostředí harmonické rodiny. Láska k volné přírodě, k tichu a kráse lesů jí zůstala po celý život a vytvářela základ jejího charakteru. Po dokončení základního vzdělání vystudovala učitelský ústav Školských sester sv. Františka v Chrudimi. Po maturitě do této kongregace vstoupila a při obláčce obdržela jméno Eliška – po svaté Alžbětě Uherské. První sliby složila 13. srpna 1932.

• 2. Počátky řeholního života

V roce 1934 byla zapsána ke studiu matematiky a fyziky na Karlově univerzitě, protože řádové školy potřebovaly učitelku těchto předmětů. Vysoké školy byly německými okupanty za války uzavřeny a školy přešly do jejich rukou. Sestra Eliška teprve po válce v roce 1945 dokončila studium a začala vyučovat na řádovém gymnáziu a na obchodní škole v Praze na Vinohradech. Po komunistickém puči byly v roce 1949 církevní školy zestátněny a sestra Eliška byla spolu s ostatními sestrami zbavena možnosti učit.

• 3. Doba pronásledování církve 

Začalo nové období života církve a jejich členů: hierarchie, řádů, kongregací i prostých věřících. Mnozí osvědčili svou věrnost Bohu a církvi. Mezi nimi i sestra Eliška. V následujících velmi těžkých létech, především při nuceném soustřeďování sester, jejich internaci a dalších tvrdých likvidačních opatřeních komunistické vlády, byla sestra Eliška pro všechny příkladem svou velkou a prostou statečností.

Měla otevřené srdce a svým citlivým přístupem k lidem a pohotovostí pustit se i do nejtěžší práce, vytvářela i v internaci sestrám pocit bezpečí a opravdový domov. Po obtížném vyjednávání s úřady pracovala později s dalšími sestrami v nemocnici v Podbořanech, kde získala diplom zdravotní sestry. Protože podle rozhodnutí komunistických úřadů nesměly řádové sestry pracovat jinde, než u mentálně postižených nebo umírajících lidí, přešla do sociálních ústavů pro mentálně postiženou mládež v Budeničkách u Slaného a ve Slatiňanech u Chrudimi.

• 4. Uskutečňování reforem II. vatikánského koncilu a spolupráce s místní církví

V nejtěžších letech pronásledování církve byla sestra Eliška jmenována provinciální představenou. Česká provincie měla asi 250 sester, v místní komunitě ve Slatiňanech jich bylo přes 60, vedla slatiňanský ústav s 250 mentálně postiženými dětmi a mládeží. Žila životem služby, často velmi vyčerpaná, v neustálém ohrožení a sledování ze strany státních a policejních úřadů. V době konání II. vatikánského koncilu (1962-1965) brzy pochopila jeho ducha a starala se, aby Duch svatý provanul všechna sesterská společenství. Pečovala o získání koncilních dokumentů a spolu se sestrami je s rizikem překládaly, rozepisovaly a šířily – do řeholních společenství, na fary i mezi věřící. Především konstituci O posvátné liturgii a dekret O přizpůsobené obnově řeholního života. Sestra Eliška navštěvovala kněze, spolupracovala s nimi, radila a povzbuzovala.

V době přechodného politického uvolnění v letech 1967-1969 nedbala varovných hlasů nabádajících k opatrnosti, ale s malou skupinkou odvážných spolupracovníků z řad kněží vyšlých z komunistických vězení i dalších sester se stala spoluzakladatelkou Sekretariátu řeholních společností. Ten usiloval o vzájemnou spolupráci v církvi i v zasvěcených společenstvích a pochopil velký evangelizační přínos koncilní obnovy. Slibný vývoj ukončila doba normalizace v 70. letech. Sekretariát byl zakázán a důsledky byly tvrdé: výslechy Státní bezpečností, zjišťování jmen spolupracovníků, reálná možnost zatčení. Sestra Eliška nic nevyzradila, mlčela. Byla to doba vydávání svědectví, skrytého hrdinství. Sekretariát sice neexistoval, ale spolupráce uvnitř církve pokračovala. Některé řády a kongregace začínají odvážně – skrytě a tajně přijímat nový dorost. Také její vlastní řeholní rodina.

• 5. Generální představenou v Římě

V souvislosti s žádostí o prodloužení pobytu v cizině byla v roce 1973-1975 zadržena na území Československa a po 14 měsíců podrobována ponižujícím výslechům a nekončícím úředním formalitám. Díky jednání Vatikánu s vládou a pomoci sester z USA jí byl umožněn návrat do Říma. Byla znovu zvolena generální představenou a v tomto období pracovala v mezinárodní Konferenci pro nové znění Řehole III. řeholního řádu sv. Františka. Zasloužila se také o vypracování nových konstitucí, které v duchu koncilu formulovaly charisma Školských sester.

• 6. Poslední léta života ve vlasti 

V roce 1983 předala úřad nově zvolené generální představené a vrátila se do vlasti. Do konce života působila v domově pro starší a nemocné sestry v Hoješíně. Měla noční služby u nemocných sester, pracovala v zahradě, překládala články z cizojazyčných časopisů a pomáhala ve formaci mladých sester. 

Postupně přibývalo zdravotních obtíží a bolestí, ubývalo sil. Poslední rok života byla upoutána na lůžko a 4. května 1993 zemřela. Pohřbena byla na hřbitově ve Slatiňanech, kde 15 roků sloužila. (fotka na lůžku)

Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí – byla to manifestace víry místní církve. Pohřbíval ji arcibiskup Karel Otčenášek, s kterým v komunistické totalitě spolupracovala. Kázání měl Dr. Karel Vrána – rektor římské koleje Nepomucenum a pozdější postulátor beatifikačního procesu sestry Elišky. 

Obě promluvy zde přikládáme.

• Promluva – arcibiskup Otčenášek
• Promluva – Dr. Vrána